Mocné zpěvy v La La Landu

Plný sál chvějící se do rytmu přenádherného jazzu. Tóny nádherné námi převelice vřely a vztyčovaly nám na rtech úsměv. Cítili jsme naprostý klid a naprostou sladěnost hudby.

Pokud si z tohoto popisu myslíte, že budu recenzovat nějaké koncertní vystoupení, tak jste na omylu. Takto zhruba vypadala projekce filmu La La Land od režiséra Damiena Chazella. Pokud vám tento tvůrce nic neříká, tak vás možná trkne při vyslovení jeho nejznámějšího snímku „Whiplash“ z roku 2014. Na rozdíl od swingové jízdy nám tentokrát ukazuje svůj krásný talent na jazzovém muzikále s velice šarmantním romantickým podtextem.

Příběh sleduje osud dvou lidí – Nadějného pianistu Sebastiana, jehož největším snem je založit si vlastní klub v čistě jazzovém kabátku. Ženskou parketu zde pak zastupuje Mia, číšnice, která má ambice stát se herečkou. Tyto dva charaktery jsou pak spojeny svou touhou po úspěchu a lehkou arogancí. Normálně by se jednalo o nudné podání, jakmile nemáme úplně kontrastní typy osobností, ovšem scénárista se mocně zasloužil o přenádhernou změť, ve které obě postavy naráží v podstatě na své vlastnosti a tím i se navzájem tvrdohlavě odmítají. Celkově práce s postavami je tím pravým unikátem. Zároveň můžu vypíchnout i krásné zakončení filmu, které bortí stereotypy a nerozhazuje tak postavy proti svým vlastním charakteristikám jen kvůli uspokojení diváka.

A jelikož se jedná o muzikál, tak se musíme hlavně bavit o hudbě. Zde jsem lehce v rozpacích. Ano, hudba byla krásná – na druhou stranu zde hrála opravdu až ty druhé housle. V první polovině se nám může zdát, že scénář pospolu s krásnými klipy opravdu funguje, ale jakmile se překleneme přes většinovou stopáž, tak nejen, že začnou zpívané sekvence vypadat rušivě, ale už vůbec nefungují v souznění s celkovým dějem. Škoda.

Co můžeme v klipech zhodnotit, jsou choreografie a kostýmy. Ty jsou naprosto geniální. Úvodní scéna na dálnici je naprosto úchvatná a ponoří nás do naprostého optimismu. I celkové scénky, barvy a vše je natolik oku lahodící, že vás to už zákonitě musí bavit.

Můžeme taktéž pochválit inspirování se hollywoodským stylem starých muzikálů. Ať už jde o způsob nasvětlení různých obrazů nebo i o samotné úvodní i závěrečné titulky (a ty věru toho dělají hodně).

A předtím všechny zmíněné věci jsou pěkné a naprosto úžasné, jenže to nám zabíjejí někdy hluchá místa, kterých není málo, a párkrát si u filmu zkrátka zívnete. Ano, tempo to má, jenže spíše po sekvencích a mezisekvence působí více než uboze.

Shrňme si to – krásné písně, choreografie, příběh a hlavně postavy! To nám ale shazují někdy hluchá místa, která nudí a druhá polovina filmu, ve které už zpívané klipy tolik nevyniknou a nejsou tolik dobré.