Svěrák běžel Po strništi bos a natloukl si nos

Nová svěrákovina, která předchází kultovnímu snímku Obecná škola. Jan Svěrák už však nepatří mezi osvědčené kádry filmového řemesla. Alespoň ne potom, co se vydal Po strništi bos.

Můžu bez nadsázky říct, že když Svěrákové dávají svůj nový film do kin, mívá prominentní úspěch. Nejinak tomu bude u snímku Po strništi bos, který ještě k tomu předchází kultovnímu filmu Obecná škola, která byla nominovaná na Oscara. Ovšem není všechno zlato, co se třpytí. Už jen kvůli faktu, že nám nová svěrákovina ukazuje nemálo kazů, kvůli kterým stojí za zvážení, zda třeba své peníze neinvestovat do něčeho lepšího.

Příběh je o rodině Součkových, kteří musí kvůli nátlaku nacistů opustit Prahu a odstěhovat se ke svým příbuzným na venkov. Zde sledujeme příběhovou linii Edy, tedy malého kloučka z rodu Součkových, který se vyrovnává s okolím a svou rodinou. Avšak stále se mu daří najít přátele.

Ano, kdo by to byl řekl, že příběh, který do své knihy napíše samotný Zdeněk Svěrák, je více než milý a místy i vtipný. Bohužel, roztomilost je místy až nechutná a vtipy většinou nevyplynou a jsou trapné. Jako kdyby pan Svěrák se mermomocí na stará kolena snažil být humoristou, ale nedaří se.

Na příběhu vlastně film upadá, jelikož se vždy snaží o jakousi atmosféru, která se opravdu vydaří, jenže o minutu později je zcela zbořena naprosto stupidním chováním postav, či naprostou změnou žánru. Snímek se místy snaží působit jako komedie, jenže pak se najednou stane něco strašně vážného. Zároveň se film staví jako velké drama a najednou přijde jakýsi podivuhodný nehodící se fór, který zároveň s dramatickou strukturou dané scény působí spíše nemístně a trapně.

Herectví je taky pozoruhodná kapitola sama o sobě. Jde vidět, že kluci byli vybraní tak, aby se na ně dobře koukalo. Což je pravda. Dětští herci jsou pro kameru přímo lákaví. Ale stále se mi zdálo, že hráli lépe, než herci dospělí. U pár výrazných charakterů jsem měl velký problém s uvěřitelností. Hlavně, když jediná herečka ve filmu se snažila mluvit nářečím a kvůli jejímu pražskému původu, to zřejmě ani nebylo možné, aby její akcent zněl pěkně. Ne, nezněl.

Film se snaží i o speciální efekty a ty jsou bohužel příšerné.

U vizuální stránky se nedá moc co vytknout. Pár záběrů bylo sice zcela mimo tu hezkost, kterou se nám J. Svěrák snaží představit, ale jinak se jednalo o pěkně nasnímanou poetiku. Honza je dobrým režisérem (o tom žádná), a tak není divu, že zde opět vyniká jeho skvostná obrazotvornost. Hraní si se záběry je vlastně to nejlepší, co může Po strništi bos nabídnout. To jsem však mířil k obrazové stránce. Snímek se totiž snaží i o speciální efekty a ty jsou bohužel příšerné, nezapadnou a vypadají velmi zoufale.

Zvuk taky není žádnou slávou. Teď nemyslím soundtrack. Ten se mi líbil až dost. Problém nastal u zvukové složky, která nebyla úplně dokonalá. Místy jsou repliky, které prostě postavám nejdou do huby. A to nemyslím z důvodu blbě napsaných dialogů, ty jsou v pohodě, mluvím o neschopnosti zvukařů nasynchronovat správně zvuk s obrazem. Nevím, zda se jednalo o umělecký záměr, ale pokud ano, tak jste Jane Svěráku zklamal.

Když si Po strništi bos shrneme, jedná se o podprůměrný film, který je špatným při budování atmosfér, nezvládnutím techniky, debilními triky a částečně neschopnými hereckými výkony. Snímek vyniká v krásně poskládané obrazové mozaice, která je vizuálně velmi tvůrčí a nezvyklá. Ale upřímně – počkejte si, až bude Po strništi bos v televizi. Utrácet za tento film nemá smysl.

Jestli máte zájem vidět má průběžná hodnocení, tak mě můžete sledovat na mém ČSFD profilu.